Neředínské letiště bylo prvním na Moravě, odkud vzlétl v roce 1910 motorový letoun. Areál, původně vojenské cvičiště, také sloužil od počátku československé republiky jako armádní letiště. Méně známá je ale skutečnost, že nad Neředínem létaly vedle letadel také speciální vojenské horkovzdušné balóny.
Už 3. prosince byl do Olomouce dislokován 3. Letecký oddíl nově vznikající československé branné moci. Následovaly další jednotky, přičemž letiště v Neředíně tou dobou sloužilo nejrůznějším letounům rakousko-uherské, německé či francouzské výroby, jaké mladá armáda v začátcích používala. Jedním z nejznámějších velitelů na letišti v Olomouci byl setník Josef Smetana, který to postupně dotáhl až na majora a plukovníka vzduchoplavectva. Jméno tohoto vzduchoplavce se v historii vojenského letiště Olomouc objevuje opakovaně po celá dvacátá léta. V dubnu roku 1920 se mezi různými vojenskými útvary a organizačními jednotkami objevila v Olomouci i další – Velitelství vojenského vzduchoplavectva pro Moravu a Slezsko. To ale nebylo všechno.
V československé armádě byl v srpnu 1920 zřízen balonový oddíl, vojskové těleso vzduchoplavectva, jehož velitelství v Olomouci spadalo přímo pod Ministerstvo národní obrany (13. odddělení, vzduchoplavecké). Dne 10. srpna 1920 byl v Olomouci zřízen první balonový oddíl. Velitelem se stal major Kazimír Churý. Následujícího roku byl v Olomouci zřízen také hlavní vzduchoplavecký sklad.
Jak vlastně armáda balony užívala, jaké typy a proč? Dá se říci, že v době intenzivního rozvoje letecké techniky mohly horkovzdušné balony působit trochu jako anachronismus. Za první světové války se také dobře ukázaly jak klady balonových jednotek, tak i jejich zápory. Zatímco před nástupem letadel na bojiště byly pozorovací balony parádním a současně bezpečným zdrojem informací pro navádění dělostřelecké palby, v momentě, kdy se na obloze začaly prohánět první dvojplošníky, osádkám pozorovacích balonů už bylo pořádně horko. Ke konci války se nesčíslněkrát staly balony a jejich osádky obětí zápalných střel z prolétajících nepřátelských letounů. Výhody naproti tomu byly zřejmé – ve srovnání s letadlem mohl být balon na jednom místě mnohem delší dobu, jeho pozorování pozic nepřítele tedy bylo přesnější, a komunikace mezi balonem a pozemními složkami byla podstatně jednodušší. Navzdory zranitelnosti se tedy vojáci tohoto zdroje dobrých informací vzdát nechtěli a tak byly balony zavedeny i do naší armády.
Naše armáda převzala pro své vzduchoplavectvo dělostřelecký pozorovací balon, vycházející z osvědčeného balonu „K“, vyvinutého německou firmou Ballonfabrik Riedinger. Dle jiných údajů používali naši vzduchoplavci balony typu Semperit, po nějakou dobu používala naše armáda i italskou konstrukci ATA. Pro naši armádu pak vyráběla standardní balon o objemu 1200 m³ bratislavská firma Matador. Balony byly se zemí spojeny navijákem a také telefonním kabelem. Osádku tvořil obvykle pilot a pozorovatel.
Pod olomoucké velitelství spadaly dvě a posléze tři balonové roty, a to kromě Olomouce ještě v Lysé nad Labem a v Nitře. Roku 1924 došlo k další organizační změně, kdy byly balonové jednotky podřízeny dělostřelectvu. V roce 1925 byly následně tři roty sloučeny v jednu, jejímž mírovým sídlem se staly Milovice. Tím skončila éra horkovzdušných balonů v Olomouci, ne však v československé armádě. V té sloužily ještě po celá třicátá léta i po druhé světové válce, nicméně to už pouze v roli prostředků k nácviku seskoků parašutistů.
Zdroj: Vojenské historické sdružení Brdy, Klub historického vojenství Brno a forum.valka.cz
Líbil se Vám článek? Sdílejte ho do světa :)
